KAMENY ZMIZELÝCH

V roce 2018 v našem souboru Avonotaj, který se věnuje interpretaci tradiční židovské hudby, uzrála myšlenka, že bychom chtěli, aby i Šumperk patřil mezi města, 
v nichž můžete klopýtnout o tzv. „stolpersteiny“ nebo jejich českou obdobu v podobě „kamenů zmizelých“.  

Celý projekt vznikl v roce 1992 v Německu a v roce 2025 už bylo napočítáno 
přes 116 000 kamenů na zhruba 1860 místech v celkem 31 evropských zemích. Jedná se 
o kovové destičky, které se ukládají před domy, v nichž žily oběti holocaustu, jež válku nepřežily a nemají žádný hrob. V ČR se k projektu připojilo zatím kolem 40 měst a obcí, 
mezi něž patří od roku 2019 i Šumperk.

K této aktivitě nás významně inspirovala spolupráce se sdružením Respekt a tolerance v Lošticích. Myšlenka na kameny zmizelých v Šumperku poprvé zazněla při příjemném posezení ve studovně tamější synagogy. Především nás však inspirovaly výstavy a projekty sdružení, při kterých jsme byli pozváni ke zpívání. Šumperští Židé – oběti holocaustu – prostřednictvím výstavy a publikace „Ti, kterým bylo vráceno jméno, nebudou zapomenuti“, najednou ožili. Stali se pro nás konkrétními lidmi s konkrétními osudy. Publikaci, výstavu 
a celý projekt se sdružení Respekt a tolerance podařilo dát dohromady díky unikátní sbírce pana Gerharda Wanitscheka. O jeho životním osudu a práci si můžete přečíst na stránkách sdružení

( https://www.respectandtolerance.com/sumperk.html ).

Naše město Šumperk ale patřilo před válkou do Sudet, a tak jsme museli řešit celou řadu otázek. Například, jestli je správné dávat kameny zmizelých před šumperské domy, protože to ve skutečnosti nebyla místa posledních bydlišť lidí, odkud odcházeli do transportů. Ještě 
před vznikem Protektorátu v roce 1938 museli Židé ze Sudet odejít, a tak často poslední měsíce před transportem žili v jiných městech. Měli jsme velkou radost, že brněnská židovská obec, se kterou jsme problémy konzultovali, na tuto otázku pohlížela velmi velkoryse a potvrdila nám naši domněnku, že na lidi má smysl vzpomínat tam, kde byli doma, kam patřili. 

Při umísťování kamenů jsme se také museli spoléhat na vzpomínky a úžasnou badatelskou práci Respektu a tolerance, byť může obsahovat drobné historické chyby související s přejmenováváním a přečíslováváním ulic a míst nebo také zkreslením vzpomínek samotných pamětníků. Přesto je potřeba zdůraznit slovo „úžasnou“. Díky ní a materiálům pana Gerharda Wanitscheka se jim totiž podařilo postupně ztotožnit minimálně 115 obětí holocaustu pocházejících ze Šumperka. Tito lidé na „vrácení svého jména“ čekali téměř 70 let. Do té doby byly jejich osudy shrnuty zpravidla do krátké zmínky v dějinách města, která konstatovala, že tu před válkou žila i židovská komunita, která ale po válce zanikla, a to přesto, že její součástí byli důležití podnikatelé, lékaři, osvícené osobnosti, nebo dokonce lidé, kteří se intenzivně zapojili do protinacistického odboje. Ti, kteří přežili, především kvůli včasné emigraci, pak neměli důvod se do Šumperka vracet. Přišli o své rodiny, přátele a také majetek. 

Na otázku, kterou jsme opakovaně slýchali a občas stále slýcháme: Má to tedy ještě vůbec smysl? Musím za sebe – a myslím, že i za další členy Avonotaje, ale i Šumperáky, kteří nás při sbírkách na kameny finančně podporují – upřímně odpovědět: Ano! Není to jen určitá historická satisfakce zavražděným lidem, ale kameny jsou důležitým mementem, jež obohacuje i nás živé. Připomínají nám, jak křehká je demokracie i svoboda, jak se během krátké doby lidé ze slušných a vážených spoluobčanů a milých sousedů mohou vlivem propagandy změnit na nepřátele a také, jak rychle ztrácejí slušní lidé chuť a odvahu bránit své sousedy – bohužel témata stále aktuální.

V letošním roce 2026 budeme slavit. Zpíváme a kamarádíme spolu už čtvrtstoletí.

Tak snad nám to ještě chvíli vydrží a pár kamenů ještě v Šumperku přibude.

                                                                                             Hana Havlíčková

Trochu počítání: 

2019 – 2025 uloženo bylo celkem 32 kamenů zmizelých:

2019 – 4 kameny zmizelých

2021 – 7 kamenů zmizelých

2023 – 9 kamenů zmizelých

2025 – 12 kamenů zmizelých

Celkové náklady: 

4 x 2.500 = 10.000,-Kč

7 x 2.500 = 17.500,-Kč

9 x 2.500 = 22.400,-Kč

12 x 3.500 = 42.000,-Kč (pozn. jiný typ kamenů)

Celkem: 91.900,-Kč 

Vybráno:

2018: 7.627,-Kč

2019: 9.896,-Kč + 5.000,-Kč osobní dar = 14.896,-Kč

2020: koncert v kostele sv. Barbory 7. 6. 2020 – 6.500,-Kč

Adventní koncert nebyl kvůli covidové pandemii

2021: Adventní koncert nebyl kvůli covidové pandemii  

2022: 9.184,- Kč

2023: 8.816,- Kč

2024: koncert v kostele sv. Barbory 20. 6. 2024 – 7.137,-Kč + 30.000,- dar = 37 137,-Kč  

(pozn. výtěžek AK poslán jako dar na obnovu povodní poškozené krnovské synagogy)

Celkem vybráno + dary: 84.160,-Kč

Částka 7.740,-  Kč doplacena z peněz souboru Avonotaj.

Umístění a fotodokumentace: 

Kameny jsou číslovány v pořadí, v jakém byly ukládány.

Fotodokumentace: Tomáš Motýl, Jan Havlíček, Martina Koukolová

Hlavní tř. 11:

  1. Elsa Bodanská
  2. MUDr. Emil Bodanský

Osudy:

Elsa Bodanská /rozená Baderová, nar. 6. 11. 1888, + 15. 12. 1943 Osvětim/ se narodila
6. 11.  1888 v Pohořelicích u Brna a byla provdána za MUDr. Emila Bodanského, který měl v Šumperku lékařskou praxi.  Bydleli na Hlavní tř. 11. Měli spolu dvě děti – dceru Lydii,
která se už před válkou odstěhovala do Anglie a syna Arnošta, kterému se podařilo do Anglie také odletět. Elsa Bodanská zůstala se svým manželem, který nechtěl opustit své pacienty.
Po příchodu Němců do Sudet v roce 1938 museli manželé Bodanští zanechat v Šumperku dům a vybavenou ordinaci a odstěhovat se ke svým příbuzným do Prostějova, odkud později nastoupili do transportu – Transport AAf, č. 756 (26. 6. 1942, Olomouc -> Terezín). Elsa Bodanská byla z Terezína odvezena do Osvětimi, kde byla 15. 12. 1943 zavražděna.

 

 

MUDr. Emil Bodanský /nar. 2. 3. 1875, + 2. 11. 1943 Terezín/ se do Šumperka přistěhoval z Polné. Otevřel si zde lékařskou praxi v domě na Hlavní tř. 11 a spolupracoval také se zdejší proslulou Plicní léčebnou /tzv. Sanatorka/. Oženil se s Elsou Bodanskou a měl s ní dvě děti, které obě válku přežily, protože včas odešly do Anglie. MUDr. Bodanský ale nechtěl opustit své pacienty, a tak i s manželkou zůstal. Po obsazení Sudet byli nuceni odstěhovat se v roce 1938 k bratrovi do Prostějova. Byli pak zařazeni do Transportu AAf, č. 756 (26. 6. 1942, Olomouc -> Terezín). Na rozdíl od své ženy MUDr. Bodanský zemřel už v Terezíně,
kde 2. 11. 1943 podlehl vysílení a tuberkulóze. 

                             

Hlavní tř. 2:

  1. Kamila Bandlerová
  2. Leo Bandler

 Osudy:

Kamila Bandlerová /rozená Kernová, nar. 4. 7. 1868 Ledeč nad Sázavou, + 20. 10. 1942 Treblinka/ se do Šumperka přistěhovala se svým manželem Eduardem Bandlerem v roce 1886. V Šumperku založili Bandlerovi úspěšnou firmu – prodejnu a velkoobchod s látkami. Narodilo se jim deset dětí, z nichž se dospělosti dožilo pouze osm. Eduard Bandler zemřel v roce 1913 na infarkt, a tak celou tíži výchovy dětí a vedení rodinné firmy měla na starosti právě paní Bandlerová. Obchod Bandlerových byl během Křišťálové noci napaden a vydrancován a paní Bandlerová se byla nucena odstěhovat do Prahy /ul. Krátká 282, Praha XIII/. Odtud pak nastoupila nejdříve do Transportu do Terezína (AAl, č. 339 (2. 7. 1942, Praha -> Terezín)
a potom z Terezína do Treblinky, kde byla 20. 10. 1942 zavražděna (Transport Bx, č. 1479
(22. 10. 1942, Terezín -> Treblinka).

 

Leo Bandler /nar. 26. 3. 1889 Šumperk, + 28. 7. 1942 Baranoviči/ byl synem Kamily
a Eduarda Bandlerových a spolu s bratrem Maxem přebral v roce 1930 od matky Kamily vedení úspěšné rodinné firmy. V roce 1938 byl spolu se svou rodinou nucen opustit Šumperk
a přestěhovat se do Olomouce, odkud nastoupil spolu se svou ženou do transportu do Terezína (Transport AAo, č. 648 (8. 7. 1942, Olomouc -> Terezín) a později do tábora v městě Baranoviči na území dnešního Běloruska (Transport AAy, č. 594 (28. 7. 1942, Terezín -> Baranoviči), kde byl v roce 1942 zavražděn.

 

Informace byly získány z:

– publikace Ti, kterým bylo vráceno jméno, nebudou zapomenuti, aut. Zdeňka Míčová, Luděk Štipl, Gerhard Wanitschek, vyd. Respekt a tolerance, 2012

https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/

 

Fotodokumentace: Tomáš Motýl

Palác Schönberg / roh ulice/:

5. Leopold Reif
6. Rosa Reifová
7. Berta Sternová